Šestkrát desatero pro lepší komunikaci

Projekt DESATERO Zdravotně postižení se jen s obtížemi uplatňují na pracovním trhu, a to i po absolvování tradičních rekvalii kačních kurzů. Při jejich integraci do společnosti prostřednictvím trhu práce je proto vhodné hledat nové formy pracovních činností, které budou přímo určeny zdravotně postiženým a budou zaměřeny na zlepšení postavení zdravotně postižených ve společnosti. Jednu z možností takovéto pracovní činnosti představuje i náš projekt, který vychází z potřeby zdravotnických zařízení a úřadu veřejné správy proškolovat své pracovníky pro komunikaci se zdravotně postiženými. Potřeba tohoto vzdělávání je dána nejen samotnými poznatky z každodenní praxe, ale i Národním plánem podpory a inte- grace občanů se zdravotním postižením na období 2006–2009, který na tato školení vy-čleňuje i patřičné i nanční prostředky. V současné době se na Národní radu osob se zdra- votním postižením ČR (NRZP ČR) obrací zdravotnická zařízení i úřady veřejné správy se žádostí o zajištění takovýchto školení. Jsme přesvědčeni, že tato příležitost pro uplatnění na pracovním trhu by měla být v první řadě využita samotnými zdravotně postiženými, a proto jsme z jejich řad vyškolili lektory, kteří budou tuto službu zdravotnickým zařízením a úřadům veřejné správy poskytovat.

Stáhněte si celé změní projektu Šestkrát DESATERO

Projekt DESATERO umožnil vytvoření školícího střediska při NRZP ČR, kde byli zájemci z řad zdravotně postižených vyškoleni pro vedení informační a vzdělávací kampaně zaměřené na zdravotnickou veřejnost a pracovníky ve- řejné správy. V rámci výcviku zdravotně postižení spolupracovali na vytváření řady „Desa- ter“ zásad komunikace s lidmi s různými typy zdravotního postižení. Proškolený absolvent kurzu bude proškolovat zdravotnické pracovníky a pracovníky veřejné správy na téma komunikace se zdravotně postiženými. Zásadní problém při komunikaci se zdravotně postiženými nespočívá v tom, že by se k nim mělo přistupovat stejně jako k ostatním lidem. Různé typy zdravotního postižení vyžadují specii cký přístup, který musí zohlednit potřeby a možnosti zdravotně postiženého občana a současně respektovat jeho lidskou důstojnost. Znalosti zásad a techniky vlastní komunikace s těmito občany. Neinformo- vaný i necitlivý přístup zdravotnického personálu a pracovníků veřejné správy je často staví do role nesvéprávných či přímo slaboduchých osob. Dokladem je realita všedního dne, kdy lékař nebo sestra hovoří s průvodcem pacienta, nikoliv s pacientem samotným. Otázky typu „a co je pánovi?“ nebo „má pán s sebou průkaz pojišťovny?“, popřípadě „ať si pán odloží“, patří do osobních zkušeností téměř každého člověka s postižením. Obdobné je to i při jednání na úřadech veřejné správy. Lidé s postižením se velmi často cítí v pod- řízeném nebo znevýhodněném postavení, nechtějí na sebe upoutávat pozornost nebo přivolávat nervozitu či dokonce hněv, a proto takové zacházení obvykle bez okamžitých protestů strpí.