Typy epileptických záchvatů

Jak již bylo řečeno, epilepsie není jedna choroba, ale skupina chorob, z nichž některé jsou natolik typické, že se řadí do tzv. epileptických syndromů. Každý z nich má odlišnou příčinu, průběh a prognózu. Každý též vyžaduje různou léčbu, a proto je určení typu epilepsie (syndromu) nezbytné k zahájení správné léčby. K tomu může dopomoci rozpoznání typu záchvatu.

Záchvaty se mohou projevovat rozličným způsobem, to je dáno umístěním ložiska v různých oblastech mozku a různým šířením epileptické aktivity.

Přes pokrok ve vyšetřovacích procedurách správné zahájení a výběr léčby závisí často jen na odpozorovaném průběhu záchvatu. A protože pacient zřídka dostane záchvat při návštěvě lékaře, musí tyto informace dodat pacient sám či spíše svědkové z pacientova okolí.

 Existuje řada dělení epileptických záchvatů podle typu. Pacienti sami rozlišují mezi velkým záchvatem (porucha vědomí, křeče) a malým záchvatem (záraz, zahledění).

Klasická klasifikace záchvatů z počátku minulého století rozeznávala:

grand mal – velký záchvat

petit mal – malý záchvat

Jacksonský záchvat – s postupným šířením záchvatových projevů po těle

psychomotorický záchvat – často vycházející ze spánkového laloku.

Toto dělení je hrubé, ale přehledné a někdy se ještě za účelem zjednodušení používá.
Dnes je ale nejpoužívanější dělení dle Mezinárodní ligy proti epilepsii, které rozděluje záchvaty do dvou hlavních skupin: parciální (částečné) a generalizované.

Částečné záchvaty (ložiskové) začínají v určité ohraničené oblasti mozku a jejich projevy jsou dány umístěním této oblasti (tzv. epileptogenní zóny). Tento typ záchvatů je v dospělosti nejčastější a nejčastějším místem vzniku jsou spánkové laloky. Část nemocných pociťuje před vlastním záchvatem předzvěst neboli auru. To je již vlastně záchvat omezený na malou část mozku, který se nemusí dále šířit a větší záchvat se pak nerozvine. Aura se často objevuje jako nepříjemný pocit v břiše, nadbřišku, stoupající vzhůru, dále jako pocity již prožitého, viděného, pocity odcizení, halucinace čichové atd. Pokud se záchvat šíří dále, rozvíjí se již do obrazu takzvaného částečného komplexního, kdy je již porušeno vědomí (částečně či úplně), pacient vykonává automatické a neúčelné pohyby (olizuje se, polyká, přežvykuje, manipuluje s okolními předměty, upravuje si oděv), může bezcílně přecházet nebo i pokračovat ve složitější činnosti, kterou započal před záchvatem. Může i mluvit, většinou nesrozumitelně, nesmyslně. Někdy je naopak pohybová aktivita minimální a pacient ustrne. Po záchvatu není výjimkou zmatenost, neklid ani agresivita. Pacient si na záchvat většinou nepamatuje. I tento záchvat se může dále šířit a přecházet do záchvatu „velkého“, druhotně generalizovaného. Částečné záchvaty z jiných laloků mívají vědomí zachováno a projevují se například záškuby či křečemi jen na jedné straně těla, nebo dokonce jen v určité svalové skupině, odkud mohou „cestovat“ dál.

Při generalizovaném záchvatu je epileptickou aktivitou postižena celá mozková kůra obou polokoulí. Pacient proto ihned ztrácí vědomí. Existuje více takových typů záchvatů, v dospělosti je nejčastější velký záchvat s křečemi. Na jeho začátku nemocný často vykřikne, pokouše si jazyk, upadne. Je ztuhlý, nedýchá, zmodrá. Postupně se objevuje chrčivé dýchání, slinění a rytmické symetrické záškuby všemi končetinami. Na konci záchvatu se často pomočí a zůstává určitou dobu ochablý a v bezvědomí (resp. hlubokém spánku).
I u dospělých se mohou objevit absence (typické pro dětský věk), charakterizované třeba jen krátkým zahleděním a „výpadkem“. Myoklonické záchvaty se projevují mimovolným prudkým záškubem hlavou, končetinami či celého těla.
Záchvaty se objevují přes den i v noci, ze spánku. Jeden pacient může mít více typů záchvatů.