Duševní zdraví

Nabídnout pomoc se dá vždy  

Sebevražedná úmrtí mediálně slavných lidí přitahují novináře, ale především poukazují na fakt, že sebevražda se nemusí týkat pouze psychiatricky nemocných lidí nebo lidí se závislostmi, ale také lidí úspěšných s bezchybným mediálním či společenským obrazem. Co si z toho odnést v době, s níž není vůbec snadné udržet krok?  

„Nedávné smutné příběhy poukázaly na to, že stále o tématu sebevražd stále nemluvíme dost. Tento čin bývá vnímán jako zkratkovité jednání vážně duševně narušených jedinců, málokdy k němu ale vede jediný spouštěč. Jde o kombinaci různých příčin: dlouhodobě trvající psychické, vztahové, pracovní a finanční problémy, neléčené či farmakorezistentní deprese, bipolární afektivní poruchy, ale také abusus alkoholu, drog či psychofarmak,“ komentuje vedoucí oddělení klinické psychologie prof. PhDr. Lenka Krámská, Ph.D.   

Nenápadná proměna 

Lidé, kteří zažili sebevraždu blízkého člověka, trpí často výčitkami svědomí, že udělali něco špatně a trápí se otázkami, zda mohli neštěstí zabránit. 

„I když to u některých typů osobnosti není lehké poznat, jsou popsané presuicidální syndromy, které se v běžném životě vždy projeví, a to na různých úrovních – v emočním prožívání, chování, myšlení a komunikaci. Mnohdy lze vysledovat pozvolné a nenápadné změny v chování. Bohužel ne vždy si jich okolí všimne, nevěnuje jim pozornost nebo si je nechce připustit. Lidé pomýšlející na sebevraždu obvykle trpí pocity prázdnoty, bezmoci, osamělosti, emoční bolesti, úzkostmi, či extrémními výkyvy nálad a podrážděností. Bývají „bezdůvodně“ smutní nebo naopak emočně oploštělí, což je jeden z příznaků deprese, nevidí smysl v tom, čemu se dříve věnovali a nepřináší jim to potěšení,“ upřesňuje prof. Krámská a dodává, že osobnost takového člověka se postupně proměňuje a může začít dělat neobvyklé věci. Více se izoluje, přestane se vídat s přáteli, obstarává si větší množství léků, začne dávat věci do pořádku, nebo se jich zbavuje. Může se objevit sebedestruktivní chování, více než dříve riskuje, ať už v autě, ve sportu, nadměrně užívá návykové látky. Dříve milý člověk se stane agresivním, podrážděným. V konverzaci se objevují témata o konečnosti života, smrti, častěji přemítá o smyslu života.   

Varovným signálem je určitě až zázračné zlepšení nálady, projasnění mysli, které si blízcí mohou vyložit tak, že je krize konečně překonána, ale bývá to přesně naopak. Depresivní člověk jen mohl dospět k závěru, že přišel na způsob, jak se svých problémů konečně zbavit a ulevit tak sobě i okolí.  

Někdy stačí jen naslouchat

„Je opravdu těžké pomoci emočně uzavřeným a nedostupným lidem, kteří emoce popírají a pro všechno mají racionální vysvětlení. I když emočně strádají, vytvářejí obraz dokonalosti, kterou si pracně jako hradbu vybudovali. Těmto lidem je obtížné se přiblížit. Přesto se to zkusit dá a věřím, že každý má někoho blízkého, když ne v rodině, tak v práci, který mu může podat pomocnou ruku,“ říká prof. Krámská.

Existuje vůbec nějaká prevence?

„Být autentický, pravdivý sám k sobě a druhým, povídat si a sdílet to nejniternější, pěstovat důvěrné intimní a mezilidské vztahy, žít pestrý a smysluplný život. Být všímavý a laskavý k sobě a druhým a snažit se pomoci ve chvíli, když si všimneme zmíněných změn v chování a prožívání. Mnohdy stačí málo, jen projevit zájem. Nebo třeba doporučit vhodného odborníka. Přála bych si, aby se o tématu více mluvilo, abychom neulpívali ve stereotypech typu že sebevražda se týká jen lidí z okraje společnosti. Paradoxně lépe společnost toleruje sebevraždu nevyléčitelně nemocného, trpícího člověka než zdánlivě bezchybného, úspěšného, kterému tzv. nic nechybí. Přitom duševní poruchy a potíže mohou přinášet obrovské utrpení, mnohdy větší než onemocnění somatické, a jejich léčba je složitý a dlouhodobý proces.

Pečujme a chraňme si proto své duševní zdraví, jak jen to jde,“ uzavírá prof. Krámská.